Slávistický duet v rozmezí pěti dnů

Pět měsíců. Dost dlouhá doba na to, aby ženě narostlo bříško, mužovi pupek, aby na stromě vyrostlo jablko a aby Donald Trump definitivně přesvědčil přihlouplé Amíky o tom, že on je dobrým kandidátem na prezidenta. Pět měsíců je ale i doba, kdy jsme nenavštívili žádný soutěžní zápas našeho milovaného Klupu. Mnozí z nás mezitím stihli ztloustnout, dostat se do jiného stavu, nebo začít mít rádi koblihy od Andreje. Jedno ale máme společné  –  neskutečnou natěšenost na první zápas v sezoně! Jasně, navštívili jsme nějaké ty přípravné duely (z něhož jeden měl být původně i součástí tohoto reportu, ale z důvodu studia jazyka Bismarcka a Dirkschneidera bohužel není), ale to se vlastně moc nepočítá…

Tak jo! Je středa, 7.9., 16:00, a slavnostně, v bujaré náladě, opouštím karlínskou kancelář vstříc autobusu 175. Cesta je krátká, venku vedro jak v půlce července, absolutně nehokejové počasí lákající spíš k letním radovánkám u koupaliště, nebo s protějškem opačného pohlaví kdekoli jinde, jen ne doma, ale co… Je hokej, a tak se jde na hokej, teplo neteplo. Absolutně bez náznaku fronty zakupuji lístky na utkání a mířím vstříc oblíbené hospodě/květinářství  u zimáku „na konečné“. Tam už se pomalu ale jistě schází docela solidní počet zástupců PMF, číslo se nakonec ustaluje někde kolem dvacítky. Jasně, chodilo nás víc, ale já jsem takhle zkraje sezony spokojen. Vládne dobrá nálada, piva tečou proudem, nervy ze zápasu nikdo moc nemá, však teprve začínáme. Prostě dobrý.

img_0252Do sektoru vcházíme až chvíli před samotným začátkem. Dnes nečekáme žádné davy, přes které se nedostaneme na spodní část tribuny vlevo, kde je již tradiční místo jednak pro vlajku, druhak pro členy PMF. Ostatně, je středa, hezky, v Edenu už jsme si svůj vrchol asi zažili loňským podzimním zápasem… I tak je ale počet fanoušků v kotli ucházející. Tedy, na naše poměry ucházející, na poměry 1. ligy neskutečný, fantastický – třeba 700 lidí (přesné číslo netuším, pouze odhaduji dle srovnání fotek z loňska a dnes…). Tím se ale nesmíme uspokojovat. Umí nás přijet víc, tak to zase někdy dokažme!

No nic, věšíme vlajku, nově vypranou, vyvoněnou, vyspravenou (děkujeme paní Šimkové!) a celí natěšení se, tradičně nerozvážně, na plné koule, pardon, hlasivky, dáváme do fandění. To je dnes i přes menší počet lidí (kvantita nerovná se kvalita!) na velmi solidní úrovni, rozhodně lepší než při jarních zápasech playoff.  Bavíme se snad všemi chorály a pokřiky z repertoáru, slušně zapojujeme ruce i bubny – já to čekal horší, ale ono je to, dámy a pánové, docela dobrý! Jasně, tak jako nikdy zde, nefandí úplně všichni, přijela i spousta turistů a čumilů, přísnější měřítko to ale snese. Akusticky přísnější měřítko ovšem aktuálně, a bohužel (!), jen s námi samými…

Dění na ledě se přelévá tu do lepší nálady ve prospěch domácích, tu zase hostů, je se rozhodně na co dívat, a ač ne příliš kvalitní, tak rozhodně bojovný a dravý výkon, i přes fakt že nakonec prohráváme, ochozy oděné do žluto-červeno-modré, dokážou ocenit. Jedná se asi o nejlepší atmosféru za dlouhou dobu v utkání venku, které jsme prohráli. Anebo jsem možná začátkem sezony až moc optimista, posuďte spíš sam

Moment! Já bych už pomalu končil první část reportu a ani jsem se nezmínil o zbytku stadionu. Ta zahleděnost sama do sebe, ten motornarcismus… Utkání sleduje něco kolem 2400 diváků, nevím teď přesně. Možná byste si po „trojkách“ tady řekli – „nic moc“, já myslím že na středu a panující absolutně letní počasí je to odpovídající a neostudný počet. Něco co jsem tak nějak zhruba čekal. Domácí příznivci v sektoru vlajkonošů se prezentují tak nějak klasicky, tradičně – mávačky, tu a tam nějaký údernější pokřik, ale bez výrazné obměny a kreativity, pořád vlastně to samé, co od nich známe již z extraligových let. Tribuny na sezení se zapojují maximálně potleskem, to „naše“ část ručáků si s námi i pěkně, byť daleko méně hlasitě než loni, i odpoví – palec nahoru! Choreo ani optickou prezentaci si žádnou nepřipravujeme. Škoda. Jako skupina již delší dobu chytáme naši optickou „prvotinu“, opět jsme se ale nerozhoupali – vidím v tom dílem ostudu, dílem velkou motivaci do dalšího „domácího“ zápasu v Edenu. Máme co zlepšovat a na čem makat! Záměr odpálit nějaké ty oslavné ohníčky se nakonec rozpouští pohledem na bedlivé ústrojí přístroje na zachycení pohyblivých obrázků v rukou místních supertajných četníků – dnes je to tedy jen o hlasovém projevu.14341416_10207308070849459_1522508572_n

Po zápase ještě na konečné dáme jedno rychlostojákopivo a docela poklidně se rozcházíme vstříc první sezonní noci. Již za pět dní ale…

…opět opouštím kancl velmi veselý, tentokrát vstříc metru červené barvy s C ve znaku a soupravami od společnosti Siemens na kolejích. Cílovou stanicí je Třebíč. Počkat, na Moravu vlastně metro nejezdí, takže Opatov.

První skutečný výjezd absolvujeme nakonec, oproti původním smělým plánům, jen ve třech, ovšem uvnitř našeho výjezdního vozidla bavorské výroby. To je schopno překonávat velké vzdálenosti v tempu vyšším než slušném, a tak již o hodinu a půl později, po absolvování krásné scénické silnice číslo 351 s fantastickým povrchem nutícím auto k limitu adhezních vlastností (prostě jsme jeli jak pražský prasata, no…!), vystupujeme na P+R („To tady ty vole znaj jo, a co wifi…?“) parkovišti přímo nad zimákem. Třebíč je dnes obsypána hordami mužů v uniformách barvy přezrálých valašských švestek, chystá se asi něco velkého…

I z toho titulu pyro prozatím necháváme v autě, díky stále panujícím tropickým teplotám oděni jen do trika zakrývající mužné pražské hrudě vzor PRC GT (Public Republic of China gym team) jdem nejdřív pro místní ozkoušenou klobásu. Ta dnes není stařečská, ale klasicky třebíč(s)ká, ovšem chuťově opět skvělá-potěší zejména příkladná masitost a málo zbytečného tuku a rozemletých paznehtů. Chleba i hořčice kolik chceš, sice zdražení na pade, i tak si zaslouží obvyklých 8,5/10! Nadlabáni se odebíráme vstříc sektoru. Věšíme vlajku, v Třebíči snad poprvé, a toužebně vyhlížíme naše borce.

Jaké je naše překvapení, že proti očekávané bouři, ryjotu za asistence dobrovolníků z Vesmírného programu Městské Policie Třebíč  atd. vidíme jen pokradmu roztroušené „lentilky“ po celé šířce, snažící se s vervou třeboňského kapra o potlesk a pokřik. To už však do sektoře za hurónského řevu míří i tlupa mladíků povětšinou v černé, dorazivší později organizovaným autobusem. Fandění najednou nabírá daleko divočejší, občas až mladicky nerozvážný (věkový průměr opozdilců je velmi nízký, na jednu stranu je to trochu škoda, na druhou však zase velký respekt, záleží na úhlu pohledu…), avšak velmi hlasitý ráz, který si drží v podstatě po zbytek utkání. Bez ohledu na dění na ledě. Člověk si najednou v pětadvaceti připadá jako zkušený kmet J

Jak jsem již naznačil, atmosféra zápasu je na pondělí velmi solidní, přispívají k ní stejnou měrou i velmi aktivní domácí. Kdo jezdí do Třebíče pravidelně, ví že to vlastně není nic nového, zápasy Motoru zde mají vždy nadprůměrnou prvoligovou atmosféru, o kterou se obvykle starají rovným dílem oba tábory, a která hravě strčí do kapsy i velký počet extraligových duelů. Kotle si vymění pár obvyklých urážek (z naší strany je lehce trapná ta Vysočina, jelikož sem Třebíč geograficky ani historicky nepatří – lekce zeměpisu by některým z nás rozhodně prospěla…), no a po otočení vývoje zápasu se v našem kotli pomalu začínají objevovat i sporadické ohníčky. Ten první je ještě bez jakéhokoli povšimnutí, druhý však způsobí absolutní skandál. Takový, že na něj musí naběhnout po zuby ozbrojený, a řádně „natěšený“ profesionální hasič s práškovým (!!!) hasicím přístrojem. Což, kdyby trochu prsknul na ohníček a zase odešel, to by šlo. Pan hasič ale ohníček nechává vesele hořet, a obsah hasičáků rostříká mezi lidi v sektoru. Asi nemusím rozvádět, jak moc příjemné je dýchat ten prášek – mnoho lidí sípá jak Contador na Tourmalet, neschopno slova, do toho ta kysele dráždivá chuť na všech sliznicích. No co vám budu povídat, to nebyl hasič ale regulérní dement.

Naštěstí za chvíli končí třetina, jdeme se občerstvit tradičním Radegastem za pětadvacet, či místní ZONkou za dvacku, obojí je fajn, tak jako všechno v Třebíči. Budu se opakovat, ale sem jezdím opravdu moc rád, pokud mě tedy od hlavy až k patě nezasype práškovací letadlo J

Poslední třetina již je ve znamení marné a křečovité snahy našich borců se stavem na ledě něco udělat, naopak domácím divákům, kterých se sešlo na osmnáct stovek (solidní číslo…) to nahrává do karet a z jejich pohledu je to asi nejlepší třetina. Optické prezentace dnes oba tábory víceméně vynechávají. V našem sektoru se mihnou první třetinu mávačky, ale od práškovacího náletu jsou nepoužitelné, neboť jakékoli další použití opět rozvíří kyselý prášek všude mezi lidi a my se tak zase znovu dusíme. Vlajky tedy dnes definitivně odkládáme a věnujeme se jen hlasivkám a rukám.

Zápas končí vítězstvím domácích, hráči přijíždějí pod náš kotel, my jim i přes dosti nemastný neslaný výkon zatleskáme, a do toho odpalujeme blíže neurčený počet stroboskopů. Opět nabíhají hasiči s už známou taktikou, do toho i MP, z řad našich mladíků se to ovšem setkává s lehkým odporem spojeným s náběhem směrem k třebíčské tribuně, do toho domácí nepochopitelně řvou cosi o bití Motoráků – prostě docela chaos, trochu divočina, a to už pro nás zkušené „kmety“ moc není. V rychlosti tedy balíme vlajku a vyklízíme pole, míříme docela rychle vstříc autu a následně místnímu pivovaru.

Tam dáváme již tradiční tataráček 10/10, zakupujeme místní ultras (viz etiketa J ) pivo, které na bodové škále o moc níže nestojí, a pomalu se odebíráme do Prahy.

Co k tomu víc říct? V Třebíči je prostě vždycky fajn, a prohra nás vlastně ani tolik nemrzí. Byl to príma den, až na ty chemtrails v sektoře J

Buďte první kdo přidá komentář

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*