Pardubice vol. 2

Vražedné tempo baráže pokračuje. Vlastně, nikdy jsem si neuvědomil, jak náročné je sjezdit za měsíc 12 hokejů, z pohledu pražského fanouška vlastně ani jeden „za humny“. Když už se někdy v minulosti naskytla možnost dát za měsíc tolik výjezdů, vždycky se v takovém případě našel zápas, na který se nutně nemuselo, a tak se i přes nesporné srdcařství prostě nejelo. V sezoně 07/08 jsme třeba odjezdili v základní části výlety na všechny extraligové stadiony. Kupříkladu Škodou 120 v pěti lidech do Zlína (nadáváte-li na prostornost a pohodlí dnešních aut, takovou zkušenost vřele doporučuji!), či ve vánici ve čtvrtek na otočku na televizní zápas do Třince – autem samozřejmě. Klepáte si v kontextu letošních zápasů „o všechno“ na čelo? Klepáte si naprosto správně. No jo, jenže to bylo ten rok na většinu stadionů jednou, a to v průběhu pěti měsíců. Připadám si jak kdybych jel, jak pravil Honza Rosák v pořadu Riskuj: „výborně!“, na piku. Pardubice, Vary, Jihlava, Pardubice, Vary…no však už to znáte. Nedá se nic dělat…počkat jak NIC dělat?! Ne, facka na jednu stranu tváře, na druhou stranu tváře – dyť my hrajeme BARÁŽ o extraligu – už je všechno v pořádku, hlava seřízena, hrr do Pardubic!

A tak se přesně 14 dní od asi v budoucnu legendárního výjezdu zase scházíme na stejném místě a ve velmi podobné sestavě u pokladen Hlavního nádraží v Praze, abychom si zase koupili bůhvípročdebilně rozdělenou jízdenku na 5, 5 a 4 osoby, a tedy ve 14 lidech vyrazili po trati rovné, jako když v CS-ku vystřelíte z AWPčka, do Perníkova. Cesta probíhá klasicky v eurovlaku bez duše, máme však vlastní oddělený salonek a tak se můžeme při tiché jízdě až 160-ti kilometrovou rychlostí plně oddávat kultivované a stejně tiché zábavě. Radost by z nás měl jistě i pan Potůček, to by se ale nesměl vytratit před sezonou neznámo kam jak pára nad hrncem…inu, srdcař. Dle všech eurosměrnic jsme v pořádku dojeli až do místa určení, tedy Pardubic. Zdejší nádraží se mění skutečně ze dne na den, vycházíme úplně jinudy než dříve, původní výstup je uzavřen a v plné rekonstrukci pod taktovkou Bořka Stavitele. Bez nějakého obdivu místních pamětihodností, jimiž jsou cyklodům, čtyři vietnamské večerky, a obchod s oblečením pro příznivce kapel Screwdiver či Ortel, přicházíme k místnímu zimáku.

IMG_1778

Oproti minulému zápasu vidíme venku znatelně méně fanoušků v obou možných barevných kombinacích, konečně i našemu fanklubu zbylo před zápasem spoustu volných lístků – minule byly velmi nedostatkovým zbožím. Míříme ihned k sektoru, opět odděleným vchodem za bedlivé pozornosti místní městské policie. Chci vyzkoušet zdejší klobásu, objednávám si tedy jeden kousek i s přílohou ve formě plzeňského ryze hořkého piva ze severní Moravy. Nejdřív si myslím, že mám nějakou formu hluchu, a vyřčená cena 105 korun za objednanou kombinaci je zásadním přeslechem. Není – prostě extraliga. Milí čtenáři, za stejnou cenu se dá ve WSM lize pořídit výjezd naftovým automobilem s pětičlennou posádkou z Prahy do Benátek nad Jizerou a zpět (včetně onoho příspěvku za naftu), zakoupení vstupenky na místní zimní stadion se studentskou slevou, zakoupení velkého a velmi pitelného piva, a místní výborné bílé klobásy s kombinací hořčic jak je libo a místním měkkým chlebem opět v libovolném množství. Ano, čtete dobře – tohle všechno za cenu jedné pardubické klobásy o velikosti pyje Outloně Váhavého, která na vás při zakusování se střídavě zvrací rozpuštěný tuk a obří šlejšky. 3/10 – s přimhouřeným okem, sorry jako. Pokud by se skutečně povedlo Motoru postoupit do Extraligy – tohle bude první věc která mi bude chybět. Ne, výjezd do Benátek nemyslím. Myslím přístup k divákovi, fanouškovi, návštěvníkovi zimního stadionu, říkejte si tomu jak chcete. Není to jen o cenotvorbě (ta je však vidět jako první) – je to i o různých drobných omezeních. Počínaje sbíráním víček od lahví, nemožností nosit pivo do sektoru atd., díky nimž si ten divák vlastně užije hokej, ale okleštěný o všechny ty doplňky k němu, na které býval léta zvyklý a bez nichž to sice pořád je hokej a exraliga, ale je to jako vývar bez masa. Možná se z pohledu extraligisty na většinu zápasů WSM nedá dívat, ale z hlediska přístupu k divákovi či fanouškovi je jednoznačně přívětivější a pohodovější. Získáš hokej, ztratíš vztah…

Po gastropornozážitku si nacházíme v sektoru už klasické přijatelné místo, díky němuž nám pověstný sloup zakrývá pouze vzdálenější část hřiště o velikosti poloviny domácího útočného pásma, a jdeme fandit. Jenže – ouha. Chybí nám spíkr, chybí nám kluci z Ultras, chybí nám vůbec docela dost lidí oproti minulému zápasu. Takže ano, nějaký ten pokřik zazní, ale je to asi jako když se důchodci vrací letadlem z dovolené a po přistání kapitánovi tleskají. Z domácího kotle zazní nějaká ta zdravice, část našeho kotle odpovídá. K tomu se ještě dostanu. Nakonec pár opozdilců, včetně spíkra (ten celý zápas zvládá kočírovat Motoráky bez megafonu), doráží s úvodním buly, a náš doping má hned úplně jiné grády. V podstatě, v poměru decibel/osobu, předvádíme minimálně stejně kvalitní výkon jako minule. Je sice jasně znát menší počet hostů v sektoru, dnes nás může být tak 150, a únava na některých z nich. Jasně, baráž je fakt těžká zkouška nejen pro hráče, ale i pro fanoušky – nicméně jako celek opět šlapeme na plné obrátky a v tomto ohledu nám nejen domácí můžou závidět. Samochvála sice smrdí, jak se říká, tady je však na místě. V některých částech zápasu domácí, opět velmi kvalitně zaplněný kotel, násobně větší než ten náš, určitě překřičíme.

17880247_10203222191752549_3686665799785491610_o

Zmínění domácí fanoušci předvádějí (asi) opět svou klasiku – sektor řízený spíkrem s megafonem, který sice po spodní části sektoru poskakuje jak čertík z krabičky (ten člověk má moje uznání!) a lidi se snaží hecovat, ti však fandí spíše z povinnosti a vlastně je na nich vidět, že se přišli primárně podívat na hru, až pak podpořit svoje hokejisty. Jak jsem se tu minule vysmíval těm reprákům v místním kotli, musím svůj názor trochu upravit. Domácí kotel je fakt velký – hlavně tedy široký. Řídí ho v podstatě jeden člověk. Jasně, domácí jako celek jsou tragičtí, chvílemi na ledě, v hledišti po většinu zápasu. Na druhou stranu, pokud se spíkr snaží aspoň trochu vytřískat něco z lidí na jižní tribuně, repráky mu nesporně pomáhají, z horní části sektoru by byl slyšet těžko. Nebo i možná ano, ale s disciplínou, kterou prokazují domácí „vlajkonoši“, by mu stejně nikdo bez těch repráků nevěnoval pozornost. Pokud bych si pustil čistě audiozáznam ze zápasu, klidně i z mikrofonů umístěných u sektorů domácích příznivců, tipoval bych návštěvu na zápase tak 3000-4000 diváků. V hale je ale nahlášena návštěva přes 9000 lidí, a hlasatel dle optické zaplněnosti asi ani moc nekecá. Takhle se fandí, když klubu Vašeho srdce jde o všechno? Ostuda. Anebo to vlastně není klub Vašeho srdce, ale jen prostředek k trávní podvečerní zábavy…?

Video:


Buď jak buď, souboj na tribunách vyznívá opět v náš prospěch. A opět ho podpoří jak vedoucí gól na 1:0, tak ne nepodobně prvnímu zápasu orgastický úvod třetí třetiny, ve kterém dvěma neskutečnými „věšáky“ zvyšujeme vedení až na 3:1. Během zmíněné třetí části dochází i k několika šarvátkám mezi hokejisty na ledě – ty mají samozřejmě reakci i v publiku. Vidím nejméně deset, dvacet těch samých tváří, kteří před začátkem mače horlivě a s upřímným výrazem zdravili domácí sektor, jak nyní se stejným zápalem jebou Teslu všemi možnými i nemožnými tělními výstupky. Kroutím hlavou, stejně jako většina PMF kolegů v sektoru. Nemusíme za každou cenu nadávat soupeři, proč ho ale nejdřív zdravím a pak zase nadávám, obojí stejně zapáleně? Jasně, hokej jsou emoce, tohle je ale mimo moje chápání. Zlobivci na obou stranách sektorů si některé názorové neshody chtějí sdělit zoči-voči, brání jim však tvrzené sklo a pečlivě natažená síť, a tak vše končí jen hrou na to, kdo po ní vyleze výš (vítězí Motoráci dohmatem na horní kotevní lano) a udělí soupeři větší nadávku (smírně). Největší zločin tedy nepácháme inzultací domácích příznivců, ani odpálením pyrotechniky (škoda, kontroly při vstupu k pronesení vyloženě vybízejí), anobrž pronesením kelímku s pivem do sektoru. Hřísníka se ihned ujímá pořadatel, v zádech s místní velmi horlivou městskou policií. Ten je dokonce i natáčen při svém přestupku na tablet, a za hromového řevu příslušníka MP „jménem zákona odložte to pivo“ tak nakonec činí. Inu, taková výzva, ta by jistě rozhodila i zkušeného delikventa. Klepáte si na čelo? Inu, Pardubice…

Zápas končí  opět, znovu a zase vítězstvím Motoru. Pořád si tak nějak podvědomě myslím, zda-li se mi to vlastně nezdá. Člověk sem jezdí X let, nikdy se mu nepodařilo sem dojet na dva vítězné zápasy v sezoně, ani když jsme kupříkladu vyhráli základní část ELH. A teď, jako prvoligista v baráži… No je to skvělé, není to skvělé? Poctivě ovlajkovaný sektor si ještě užije dosyta vítěznou děkovačku, za hromového vyvolávání hlavního ultrahrdiny dnešního zápasu, famózně chytajícího Petra Kváči, a bez nějakých delších chorálů jako minule se pokojně rozcházíme do svých dopravních prostředků. No a protože naším prostředkem je vlak, a jede až za hodinu, podnikáme ještě výpravu do místního hypermarketu. Čeká nás tam totiž zámořská posila na cestu domů, rodák z Tennessee. Po vynucené přestávce v nádražní hale a ochutnávání místních specialit s vůní dálek, ktedy eurokebabu a europizzy, usedáme do expresu na Prahu. Oddíl pro cestující s dětmi přímo vybízí k usednutí a vypití čtrnáctky lahodných panáčků americké whiskey na opojnou oslavu vítězství. Podruhé během čtrnácti dnů – skoro se chce říct, že už se z toho stává tradice.

IMG_1796

Cesta do matičky měst již probíhá v naprostém klidu, stejně jako minule. 6 bodů z Pardubic, kde se podobný počin léta považoval za nemožný, v této situaci kdy jde opravdu o všechno, je výjimečná událost, a je třeba si ji náležitě vychutnat – ať už to nakonec dopadne jakkoli. Stejně tak si kromě výhry vážím toho, že jsme schopni se jako skupina na důležité zápasy zmobilizovat ve velmi reprezentativním počtu, a i přes pracovní den vyjet po staru – vlakem – vzorně oděni do našich mikin a šál, a současně si celý výjezd báječně užít. Jsem moc rád že takové skupiny můžu být součástí a tu a tam (nejen) o ní i napsat nějaký ten řádek. Jasně, už mě budete mít za blázna co se pořád opakuje, ale napíšu Vám to sem zase a znovu:

Važme si toho, co jinde nemají!

IMG_1815

Uvidíme se v pátek, milí čtenáři. A v neděli taky. Uvidíme se vlastně pořád až do 23.4. Budete tam? My ano!

2 Komentáře

  1. Suprově napsaný a ještě jeden dodatek, pán rozvážející občerstvení na cestě nazpátek. 3 body, 3 body a pán povídá, to jsem tu slyšel před 14 dny, no, jo pane, pravda, Budějce jedou znovu se třemi body 🙂

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*