Flashback jménem Pardubice

Taky se vám občas stane, že máte den úplně na h…? Absolutně nic nevychází, karma vám hází klacky pod nohy, večer vás manžel/ka seřve a ještě si před spaním počůráte prkýnko? Každý z nás to určitě mockrát zažil. A už se vám taky jistě stalo něco skoro opačného – všechno běží jak na drátkách, dáte si lehký kvalitní obídek, po práci vyklepnete kamaráda v tenisu kanárem, a večer si ještě příjemně zalaškujete. Ale dost často se i v tak podařeném dnu najde něco, díky čemu si nezaslouží 100%, ale třeba „jen“ 90, nebo 95. O jednom takovém, který stovku velmi blízce atakoval, vám v následujících řádcích s velkou radostí poreferuji. Tak se pohodlně usaďte, nalijte si nejlépe dobře vychlazenou budvarskou dvanáctku, a poslouchejte, milé děti…

Bylo nebylo… Jednoho krásného březnového dne náš milovaný Motor porazil počtvrté z pěti zápasů pražskou Slávii, vyhrál druhou nejvyšší českou soutěž, a zajistil si tak místo v baráži o extraligu. Jasně, tohle už jsme tu jednou zažili, tehdy však jako totální outsider. Veškeré barážové zápasy jsme si před dvěma lety s chutí užili, zejména ty v Edenu, nicméně bylo to pouhé užívání si. Reálně tehdy každý věděl, že postup do nejvyšší soutěže je jen snem a utopií. Časy se ale mění, mužstva sílí a slábnou, hokejisti a trenéři přicházejí a odcházejí. No a tak se jednoho dne stalo, že i u nás už se postup do nejvyšší soutěže začal jevit jako reálně uskutečnitelný. Po hladkém průběhu playoff a „povinném“ postupu do baráže nás tedy čeká asi nejdůležitějších 12 zápasů v novodobé historii budějovického hokeje. V takové situaci, a s takovým „balvanem očekávání“ na zádech, vyrážíme 28. března 2017 na první z těch 12 zápasů. Tam, kam jsme dříve bývali zvyklí jezdit běžně, do Pardubic.

IMG_1368

Za dobu mého aktivního působení na tribunách už jsem měl tu čest navštívit místní stadion nejméně dvanáctkrát – byly to jak zápasy důležité, třeba smutné semifinále extraligy 2007, tak i „o ničem“, třeba ta zbývající většina. Pamatuji si moc dobře, že na sklonku minulého režimu (MTF) jsme byli unešeni, když se nás v hostujícím sektoru sešlo třeba 50, nedejbože víc, a z Prahy nás vyjelo třeba celých PĚT lidí (!!!)…. BUM! Stojím na Hlavním nádraží, je úterý 15:30, kolem mě 12 dalších účastníků zájezdu, a další s šálami našeho milovaného klubu se motají kdesi kolem. Zakupujeme dementně rozdělenou jízdenku pro 3×4 osoby a míříme k pátému nástupišti na „rychlík vyšší kvality“, který nás odveze k asi nejdůležitějšímu zápasu, který jsme kdy v Pardubicích hráli. Po pěti letech od poslední návštěvy. Po nasednutí do vlaku se ještě pro jistotu štípnu do tváře, jestli tohle všechno není náhodou jen sen. Není. My jedeme na soutěžní zápas DO PARDUBIC, ty vole…!!

Cesta vlakem nemá absolutně žádnou úroveň, ne snad proto, že bychom pili hořký čaj, pojídali hostie a byli asociálně zticha. Vlak ale už dávno ztratil to, co jsme na něm milovali – kupéčka, postranní chodbičku ve které se tak krásně držela rozlitá hladinka piva a vždy utíkala tu na jednu či druhou stranu, dle akcelerace či decelerace vlaku, olezlou plesnivou koženku a hlavně otevírací okýnka, ze kterých se dá provádět spousta zábavy, například hrozit na lidi stojící na protějším nástupišti. Inertní nihilistický eurovlak tvaru hliníkového ingotu, se sedačkami jak z letadla Ryanair, nás v naprosté tichosti, bez klasického železničního cinkání a klapání, unáší závratnou rychlostí směr Pardubice. Nicméně je březen, a jelikož patrně Evropský parlament rozhodl, že v březnu se zásadně topí, a nikoli pouští klimatizace, protože na to přece máme papíry a normy, je nám vedro jako na plantáži bavlny. Takže jo, jestli se něco za těch pět let změnilo, tak tohle. Ale náladu nám to nekazí, a za hodinku již družina Pol-potů (polozpocených, pozn. redakce) vystupuje v hlavním městě perníku. Před výstupem stihneme ještě v chodbičce demonstrativně rozlít pivo, abychom dali vzpomenout na časy dávno minulých výjezdů, shledáme se s jednou věrnou spolufanynkou studující na východě Čech, a přes rozkopané prostranství před nádražím (další změna – kde je ta fontána, kde se před zářijovými zápasy ELH vždycky tak dobře koupalo?) míříme k místní aréně.

IMG_1359

Po nezbytné distribuci lístků a uschování pyrotechniky do autobusu před bedlivými pohledy místní securitky (díky, Motorfans!) míříme rychle do sektoru. Zápas slibuje natřískané hlediště, a tak chceme mít dobrý výhled. Na prominentní místo věšíme naši krásnou vlajku, stoupáme si tak, aby naše pohledy nebyly v konjunkci branek a místního sloupu, a začínáme se porozhlížet, co se tu vlastně za těch pět let změnilo. K lepšímu rozhodně systém občerstvení – hosté mají u svého, jinak absolutně odděleného sektoru, vlastní improvizovaný bufet i s výčepem. Do hlediště se však s kelímkem piva nedostanete, je třeba ho vypít ještě před vstupem do sektoru. Kousneme tedy jeden rychlý „povinný“ Radegast – tohle by mi na první lize chybělo – co zimák, to jiné, a mnohdy kvalitnější a hlavně levnější pivo, centrálně nařízený hořký výluh z Močovic (vlastně už z Plzně, haha, pardon…) za 39, no, bez komentáře. Euroklobásu si radši nedáváme. Jinak se mi ale aréna docela líbí, tak jako vždycky dříve. Ano, je tu ten pověstný sloup, který pár lidem zkazí výhled na ledovou plochu. Nutno však poznamenat, že za těch pět let mnoha lidem sloup v tmavnoucí paměti narostl do olbřímích rozměrů. Skutečnost je taková, že sloup je ve skutečnosti docela ztepilý a celkový výhled zas tak nekazí. Pěkné jsou strmé tribuny spolu s horním prstencem, a krásná oldschoolová střecha z dřevěných fošen dávající najevo, že zdejší zimák rozhodně novostavba není. Kapacita hlediště kolem 11 000 míst (na dnešní zápas nakonec dorazí 10 045 diváků – absolutní rekord všech barážových střetnutí!) je úctyhodná, a hala tak obří kapacitou rozhodně nepůsobí.

Do posledního místa natřískaný sektor hostí, v němž bez nadsázky není k hnutí, začíná již před úvodním buly velmi hlasitě fandit. Dojem umocňuje i rohové umístění sektoru, a spousta betonového obložení kolem, echo se krásně nese. Jestli někde působí řev v samotném sektoru ještě hlasitější, než na okolních tribunách, tak tady. Před námi však nestojí žádná bariéra ani plexi, a tak se náš frenetický doping může krásně nést i celou halou. Sektor hostů je, na poměry ostatních stadionů, umístěn poměrně netypicky hned vedle domácího. Ten tvoří celá tribuna za bránou, která je kompletně na stání. Opticky vypadá sektor parádně, kolik se tam může vejít lidí – 1000, 1500? Sektor je opticky zaplněn skoro do posledního místa, většina domácích má na sobě vzorově symboly svého klubu, skoro všichni mají šálu, většina z té většiny i dres. Ty jo, to bude rámus až spustí! Moment, moment, počkat, oni už začali fandit? COŽE…?!

Tak za prvé, takový potenciál, jako kotel pardubických fanoušků má možná ještě sektor domácích vlajkonošů v Plzni, Hradci a Brně, nevím o žádném vhodnějším místě pro fanatické povzbuzování než tyhle čtyři jmenované. V Brně dle ohlasů domácí naplňují očekávání, možná už ne na 110% jako v letech kolem jejich postupu do ELH, ale pořád solidně. V Plzni mají lepší časy už také za sebou, leč stále si drží laťku relativně vysoko. V Hradci jsem nebyl a čerpám jen z fotek a videí, kde vypadají docela dobře. A v Pardubicích? Obrovské zklamání, domácí za celý zápas vyprodukují dost otřesně vypadající choreo na obřím toaletním papíře značky Harmasan, a prezentují se čtyřmi-pěti stále dokola se opakujícími pokřiky, chorál veškerý žádný. Jestli v tom sektoru fandí naplno třeba 150 lidí, je to hodně, spousta z nich, mám takové podezření, ale jen zvedá ruce a otevírá pusu jak tolstolobik marně lapající po dechu. Sektor je sice řízen spíkrem, ten však používá mikrofon a reprobedny. Proč ne, v takové Jižní Americe, nebo třeba i v nedalekém Bělehradě docela běžný jev. Tam ale mikrofon a repráky dokonale plní svůj účel – však uřiďte několikatisícový dav jen za pomoci megafonu. Zásadní rozdíl je v tom, že Delije, Grobari, Curva Sud, nebo kdokoli jiný třeba v té Americe ve svém sektoru fandí do poslední hlavy. Pardubičáci působí dost směšně, jako by se jen přišli podívat na hokej. A pozor, nemám proti nim žádnou osobní averzi, takhle to prostě vidím v porovnání s tím, co jsem sjezdil za poslední 4 sezony ve WSM lize. Půlka tamních táborů by mnohem početnější domácí hravě strčila do kapsy. Inu, extraliga nerovná se vždy a ve všem obrat k lepšímu, bohužel…

17547058_10203161778282250_1704513577220585072_o

Velmi pozitivně je naopak třeba se vyjádřit k vytrvale, fanaticky a euforicky fandícím Motorákům. Sice si nepřipravujeme žádnou optickou prezentaci, pouze na zábradlí nám visí obvyklé vlajky, plus se kluci z Ultras dorazivší vlastním autobusem snaží i o výlep vlajek na stěnu, který se ale daří jen na chvilku. Po celou dobu zápasu, od začátku až do konce, bez ohledu na dění na ledě, se ze sektoru ozývá nonstop doping, který snese ta nejpřísnější měřítka. Pamatujete si na 4. čtvrtfinále v Přerově v loňské sezoně, kde jsme zejména v druhé půlce zápasu předvedli neuvěřitelné věci? Přidejte ještě dvě tři jednotky člověkonadšení a pár decibelů, a stejně to bude asi pořád málo. Současně je třeba doplnit, že 99% lidí používá příkladně nejen hlasivky, ale i ruce, a atmosféra v sektoru chvílemi nemá daleko k davové psychóze. Ani vlastně není tolik třeba hecování spíkra (narozdíl například od toho zmiňovaného Přerova, kde nás trojice skvělých spíkrů vybičovala k úžasnému výkonu), zkrátka a dobře 250 hostů přijelo do Pardubic už dostatečně nahecováno ve stylu „zadupem je do země i s květináčem a jinak to nebude“, a tohle předsevzetí plní od začátku až do konce na 100%.  Kdo tam nebyl, nedokáže si to asi dobře představit. Vůbec už nemluvím o tom, co se v kotli dělo po obou gólech, hlavně tedy po Kondorovo orgastické trefě 48 vteřin před koncem, kdy po sobě samou radostí skáčeme a lezeme jak pytel blech.

17546838_10203161846403953_406115377507205922_o

Celkový úžasný výkon na tribuně podtrhuje i fakt, že naši borci samozřejmě nemají zápas pod kontrolou po celou dobu, vítězství je objektivně vzato spíše z kategorie šťastných (ale o to cennějších!), a i přes slabší pasáže na ledě, kdy hrají prim domácí, v hledišti vůbec, ale ani trochu nepolevujeme, ba naopak svůj výkon spíše stupňujeme. Co se ale hráčům a samozřejmě ani jejich oddaným fanouškům upřít nedalo po celý zápas, to je neskutečná vůle po vítězství. Zatímco spousta domácích přišla zápas na led tak trochu odklouzat, a v hledišti odkoukat, hosté přijeli napumpovaní jak pitbul na jezevčíka. Po vítězné děkovačce, která proběhne sice v euforickém duchu, ale jinak docela standardním způsobem, a nekonečném vyvolávání hrdiny utkání Luboše Roba, se stadion pomalu vyprazdňuje. Tedy až na jeden sektor. Lidi jsou tak neuvěřitelně nadšení, že nikdo neodchází, a prostě se automaticky fandí dál, jako by zápas vůbec neskončil! Vyvrcholením celého večera je chorál „řve tribuna“, při kterém si nás užaslí domácí kotelníci, co ještě nestihli vyklidit pole, natáčí nevěřícně na svá mobilní zařízení. Stihneme si ještě odpovědět i s Motoráky na okolních tribunách (kterých také nebylo zrovna málo, celkový počet hostů na stadionu může být odhadem 350-400 ks) a totálně bez hlasivek opouštíme místní svatostánek.

IMG_1389

Před ním se ten den konečně schází kompletní skupina PMF, která na hokej cestovala (mnozí mimo hlavní bandu zvolili dřívější či pozdější spoje). Nevěřícně se postupně dopočítám až na konečné číslo 23, to na mimopražském zápase dlouho nepamatuju, díky všem! I s ohledem na to tedy zahoří nějaký ten ohníček, cvakne spoušť fotoaparátu, a pomalu se všichni společně vydáváme vstříc vlakovému nádraží. Vyprovodíme severním směrem cestující spolufanouškyni, navštívíme místní nádražní bufet (díky Bohu za všechna tato veřejná zařízení, kterých je stále méně, a tiše se modlím za to ve Veselí nad Lužnicí s točeným Budvarem 12…), a krátce před desátou nasedáme do expresu na Prahu. Zábava však nekončí, ač vyčerpaní a bez hlasu, vydáváme se do jídelního vozu – však co by to bylo za oslavu bez vítězného paňáčka. Zakupujeme tedy patrně nejdražší lahev rumu v životě, prakticky rozpočítanou na panáky dle ceníku, a bez nějakého hurónského řevu, spíše poklidně, vychutnáváme a v mozku stále zpracováváme tento neuvěřitelný večer. V Praze už se žádné velké akce nekonají, každý míří svým směrem, a spoustě z nás pořád nedochází, čeho jsme dnes byli přímými účastníky.

IMG_3865

Jak by nám zazpíval, dej mu pámbu věčnou slávu, mistr David Bowie – „we can be heroes, just for one day…“. Ano, dnes jsme na ledě i tribunách byli hrdinové. Je třeba však nepolevovat, k vysněnému cíli je ještě měsíc dlouhá cesta. Zachováme-li si ale takové vzájemné sepjetí jako v úterý 28. března 2017 v Pardubicích, těch zbývajících 11 úspěšných kroků není nemožných. A současně buďme vděční za to, co se v Budějcích povedlo za poslední 4 sezony vybudovat a postupně, a hlavně společně, zlepšovat. Při pohledu na sklesle odcházející domácí se mi dralo do hlavy tady v reportech již mnohokrát zmiňované klišé. Nedá mi to, a musím ho tu napsat po stopadesátétřetí:

VAŽME SI TOHO, CO JINDE NEMAJÍ!

A v pátek, a v neděli, a zase v úterý a tak pořád dokola – na viděnou – my tam budem! …a co Vy?

 

Video:

2 Komentáře

  1. Jako vždy super počtení.Přesně popsané pocity ze sektoru. Neskutečná euforie a víra v náš klub! Akorát posádka našeho bus strhne pár procent z celého dne za poruchu busu a návrat v půl 6 ráno 🙂 A myslím, že pár procent strhne i posádka auta, která si chvíli hrála na trolejbus.

  2. Byl jsem s vámi poprvé, ale stálo to za to. Díky, že jste mně přijali mezi sebe a těším se na další výjezd. Mrzí mně, že nemůžu do Jihlavy, ale KV si neodpustím.

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*