Dobří holubi se vracejí…do Přerova

Za těch deset let, co s Motorem jezdím jako věrný aktivní fanoušek po vlastech českých, moravských, ba dokonce i slovenských, si člověk tak nějak zafixuje různé destinace, po kterých se mu stýská a vždy se těší na jejich další návštěvu, a naopak místa, kam jezdí spíše z povinnosti, „aby tam byl“a vlastně se na jejich čtvrtou, osmou, nebo třiadvacátou návštěvu nikterak netěší. Začnu odzadu.

Tak například takové Kladno. Z bydliště pro mě nejbližší zimní stadion, kde hraje soupeř Motoru, dokonce blíž než pražský Eden, nebo dříve AHMC Aréna (Aleš Hušák Memorial Colliseum). Se starými dobrými rudými Holeškami tak nastejno. A stejně se tam vlastně nikdy nijak netěším. Nevím. Ten zimák na mě působí depresivně, soupeřův tábor nikdy nějaké výrazné emoce v našich hlavách nebudil, zima, špatná akustika. Tam se jezdí čistě z povinnosti. Naposledy už potřiadvacáté, jak zmíněno výše. Stejně tak třeba dříve Liberec, Vary, nebo teď všechny farmářské stadiony, a kupříkladu překvapivě i Jihlava nebo Prostějov. Hlava si něco zafixuje, a už to z ní nevyndáš.

No a pak tu máme druhou stranu žebříčku. Oblíbené Vítkovice – tam jsme při dvou play off zažili s PMF a LG spoustu legrace, Holešovice nebo Zlín, od nového režimu rozhodně Šumperk, nejoblíbenější zimák po BA – ten v Třebíči, no a konečně Přerov. Loňský parádní výjezd v parádním složení nabídl po fanouškovské stránce snad všechno, včetně asi největšího fanatismu co jsem kdy na hokeji zažil, však si můžete přečíst rok starý report. No a náhoda, nebo snad Setikosa, tomu chtěla, abychom se do Přerova na rok přesně zase vypravili na čtvrtfinále. Z „hrozící“ trojice Frýdek, Přerov a Benátky bychom si asi jako PMF přáli toho posledního jmenovaného, nicméně člověk míní…

A tak se první den výjezdu schází na obvyklém místě, oproti loňsku ovšem last minute, trojice cestovatelů, aby počala ukrajovat svižným tempem porci 280 kilometrů po nekvalitním betonu z ošmelených výběrových řízení, nebo snad ještě z dob, kdy u Humpolce v příkrým kopci často bourali politici. Trojici výjezdníků doplňuje ještě muž vyššího středního věku mířící díky spolujízdě též do Přerova. Ten si za cestu musí vytrpět neustálé narážky na vše, co leží za průhonickým parkem dále na východ. Orientální humor ukončí až příjezd na nám již dobře známé Horní náměstí, ke klasicky devadesátkovému penzionu Taverna, prověřenému již z loňské návštěvy. Nabízí teplé pokoje, teplý hemenex k snídani, a chladnou obsluhu. Proběhne setkání se spřátelenou LG skupinou (díky za lístky!), rychlé ubytování, a to už na náměstí přijíždí přivolaný vůz taxislužby, který delegaci za cenu základního jízdného pražské MHD dopravuje přes půl města až k zimáku. Zde ihned všichni členové míří do sektoru „zadní branou“, v podstatě připomínající vjezd obsluhy do průměrně vybavené středoslovenské moštárny, čelí při tom docela důsledné kontrole místní v pohodě securitky, a konečně se dostává až do sektoru. Až tedy na jednoho člena, který se vydává na nádraží naproti později dorazivší, a trnitou cestou sužované spolufanouškyni.

img_0905

Přerovský zimák již byl popsán v dřívějším reportu – jen jedna věc možná zmíněna nebyla. Hodně mi připomíná ten zlínský, jen je prostě o polovinu menší, jinak však základní parametry sedí. Na klasické,prominentní místo na horním zábradlí věšíme vlajku, a sledujeme trochu pod očekávání zaplněný sektor hostů, a hodně pod očekávání zaplněný sektor domácích. Jasně, prohrávají 0:2 na zápasy, navíc po fanouškovsky vyčerpávající vítězné sérii s Prostějovem, která byla pro ně vrcholem sezony, nicméně i tak jsme čekali od domácích trochu víc.
To samé se ovšem dá říct i o hostujícím sektoru. Žádný fanatismus se z naší strany tentokrát nekoná, celková atmosféra je na hony vzdálená té loňské. Jasně, s tou se dá srovnávat asi jen máloco, je na nás ale vidět jakési uspokojení a možná i fakt, že sem vlastně jedeme tak trochu z povinnosti, že vrchol sezony je z našeho pohledu ještě v daleké budoucnosti, a tohle je jen taková příprava, „klid“ před bouří. I tak však, s ohledem třeba na jiné tábory, výkon našeho kotle snese docela přísné měřítko. Umíme to sice ještě daleko líp, ale obecně vzato to špatné není. Díky tomu, že řveme částečně do plexiskla a máme docela výrazné echo, tak tolik neslyšíme domácí. Opticky v nakonec postupně zaplněném kotli fandí všichni, používají ruce, probíhají i odpovídačky s okolními tribunami ve stylu kočičího mrouskání, nicméně loni jsme z jejich strany prostě taky zažili větší randál. Asi už máme moc vysoká očekávání, protože utkání se objektivně vzato pořád hraje v atmosféře, kterou nemá, troufám si tvrdit, 80% zápasů v Extralize. No jo, jsme zhýčkaný, co naplat…

O přestávce kluci z Ultras, dorazivší v reprezentativním počtu, včetně vlajek, chystají choreo, my zatím lemtáme, na prvoligové poměry, velice pitelného Zubra ze zálohovatelného kelímku (super vynález!!). Klobásu jsme neměli možnost vyzkoušet, stánek v hostujícícm sektoru nabízí podobně jako ten v Třebíči jen pikadory. V druhé třetině vytahujeme připravené choreo s jednoduchým motivem, na kterém není co zkazit. Pěkné, vkusné. Osobně nechápu snahy jiných táborů o různé komplikované malůvky s významem pochopitelným na úrovni pokročilého studia urychlovačů částic, či prostě obrázky, které jsou nad síly kreslířů (namátkově třeba společné choreo MZ a Poruby připomínající spíš postavičky z Futuramy – nic osobního, jen příklad). Proto chválím u chorea především jednoduchost, jasný význam, a dobré provedení. Pod choreem zahoří i nějaký ten ohýnek, nic zásadního, prostě blikání a lehčí čmoud. Vše řeší možná trochu zbytečně sekuritka, stačilo nechat strobáč v klidu doblikat a byl by klid. Hoši ve vestách jsou samozřejmě v(d)ěčným terčem některých zlobivců visících na mříži jak zdatní lemuři, a tak vzniká i menší konflikt. Ten naštěstí nevzniká v horní části sektoru, to když si poťouchlíci z PMF fotí selfie na cizích mobilech a ochotně pózují i tam, kde by vůbec pózovat neměli.

img_0957

Zápas má tak trochu ospalé tempo, na tribunách by člověk, co tu byl loni ani nepoznal, že se jedná o playoff. Krev v žilách nám tak rozproudí až námi milovaný, soupeři nenáviděný Čajda. Ten vsítí jedinou branku utkání, znamenající fakt, že zítra jdeme na zimák s mečbolem.  A dnes na večeři s radostí, protože místní zařízení U Slunce nabízí velmi kvalitní gastronomické zážitky, kterými by nepohrdnul snad ani bájný „Laďa“ Potůček. Ten má ovšem jiné starosti, anobrž pro většinu motorácké ekipy rezervuje celý podnik západního střihu i názvu – tedy Porto – aby se měli plebs kde večer bavit. Tedy údajně, protože na zábavě pro gentlemany ho ten večer nikdo neviděl. Notně unavená již čtveřice PMF však nabídky čtvrtečního povyražení nevyužívá, a míří za spánkem do Taverny. Jeden náš člen na poslední chvíli mění plán, a navštěvuje s domorodým, ale hokejem nezaujatým kamarádem pravou hanáckou hospodu v centru Přerova. Z této hospody se však záhy vyklube základna domácích aktivních příznivců, a těm se pranic nelíbí přítomnost jiné než žlutomodré šály v jejich podniku. Vše se nakonec podaří řešit domluvou, i s ohledem na fakt, že místní nás znají a pravidelně prý čtou naše reporty (zdravíme!). Je však jasné, že ty tam jsou údajně dobré vztahy obou aktivních částí ekip z loňského roku.

Druhý den volí část PMF návštěvu historické Olomouce, stejně jako loni za využití vlaku. Město se nám moc líbí, je plné architektonických skvostů napříč jednotlivými stavebními slohy, na své by si jistě přišel i milovník moderní architektury. Tak třeba u místního zimního stadionu, který v jinak udržovaném centru působí jako zjevení z postapokalyptického světa, a jež hostí nejvyšší českou hokejovou soutěž. Nakonec Pražáci navštěvují i druhé české arcibiskupství, včetně novogotického chrámu, který, co čert nechtěl, navštívil v roce 1995 papež. Na hokej ale asi už nezašel, protože dva roky nato tehdy novopečený mistr vypadnul na 18 let z české extraligy. Konec rouhání – po přesunu zpět do Přerova se počet PMF rozrůstá na definitivní počet 5 osob a opět míří na svá včerejší místa v sektoru, tedy prominentní zábradlíčko.

IMG_20170303_150616

Zápas se tentokrát od počátku nese v jasném duchu dominance Motoru na ledě, a vlastně i v hledišti. Znavení domácí nemají ani na jedné z front účinnou odpověď, a tak je jasné, že dnešní večer je minimálně na půl roku poslední společný se Zubry. Ti si nepřipravují žádnou prezentaci (od loňského roku jejich aktivita v tomto ohledu prakticky ustala), stejně tak hostující sektor, a tak jen za vydatného řevu, který je i přes společensky dezolátní stav zejména spodní části sektoru lepší než ten včerejší, zápas míří do vytouženého konce. Stejně jako o den dříve vystřídáme kompletní repertoár chorálů, již tradiční odpovídačku spodní strany sektoru s tou horní, vše za dirigence dvou tradičních, a hlavně tradičně dobrých spíkrů. Klidnou výhru bez nějakých větších zážitků, historek, či postřehů odjinud z pod klobouku strýčka ze Šumbarku končíme dvojitou děkovačkou. Současně si sympaticky zatleskáme navzájem i s hráči soupeře na projev tentokrát korektně a bez zbytečných zákeřností odehrané série, a pomalu míříme spokojeni splněnou misí do „báva“ a pak rychle domů, natěšení na další pokračování sezony.

img_1091

Letos to bylo především klidné, bez nějakých větších emocí. Jasně, někteří kluci se trochu proběhli po ulicích Přerova, na tribunách to ale bylo až nezvykle neplejofové, jako by se hrálo někdy v září. Možná i vzhledem k hladkému průběhu celé série, bez nějakých větších excesů, kterých bylo naopak loni požehnaně. Do varu nás vlastně dostal jen závěr prvního zápasu v ČB, a Vlasta Dostálek co dostal po kebuli od ještě nedávno golmana-spoluhráče. Všechna utkání se hrála v na české poměry výborné atmosféře. Když jseš ale na výbornou atmosféru zvyklý pravidelně, už ti to tak nepřijde, a vidíš najednou nedostatky tam, kde by jiní přivírali oči, protože je to „pořád dobrý“. A tak si hlavně važme toho, co jinde nemají, a zase jindy napočtenou!

Buďte první kdo přidá komentář

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*